Prosím!Hlásni pro weučáá ZDE...potřebuješ hlásnout?KLIK!!!!

životopisy-spisovatelé

Charles Dickens

28. března 2008 v 16:57
Charles Dickens se narodil 7. února 1812 v Portsmouthu. V dětství býval často nemocný, jeho rodina se najednou ocitla na hranici bídy. Po přestěhování z idylického venkova do Londýna dluhy začaly narůstat. Nakonec Dickensův otec putoval do vězení pro dlužníky. Nejednalo se však o vězení v pravém slova smyslu, protože tam s ním mohla bydlet i jeho rodina, dokud nevydělal tolik, aby se z dluhů vyplatil. Na školní vzdělání nezbyly peníze, a tak dvanáctiletý Charles musel procovat v továrně na leštidla, potloukal se po Londýně, pozoroval život chudiny a nasál do sebe atmosféru pochmurného velkoměsta 1. poloviny 19. století. V té době vedl mnohem nuznější život než rodiče ve vězení.
Když se rodinné poměry zlepšily díky nenadálému dědictví, chodil nějaký čas do soukromé školy, kde se sice moc nenaučil, ale poznal další "nepříjemné" prostředí, které zvěčnil ve svém díle. Později pracoval jako písař, po večerech se naučil těsnopis a ve 20ti letech se stal parlamentním dopisovatelem listu Morning Chronicle (Ranní kronika). V té době se již plně projevila jeho novinářská pohotovost, pronikavý pozorovatelský talent a schopnost několika větami barvitě vylíčit atmosféru místa či rozporuplnou povahu člověka. Jeho časopisecké črty, otiskované od roku 1833 ještě pod pseudonymem Boz, si čtenáři oblíbili natolik, že se rozhodl pustit do rozsáhlejšího díla. Roku 1836 začal psát román na pokračování KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU (1836-37). Kniha měla fenomenální úspěch, především díky další Dickensově výjimečné vlastnosti - jiskrnému humoru.
Zvláštností tehdejší doby, která do jisté míry ovlivnila celou Dickensovu tvorbu, byl zvyk vydávat romány na pokračování v sešitech či v novinách, a teprve podle jejich úspěchu jim dát knižní podobu. Aby se Dickens uživil, byl nucen každý měsíc odevzdat určitý počet stran románu, o němž někdy sám přesně nevěděl, jak skončí. Přízeň čtenářů byla vrtkavá, a tak byl autor nucen děj obohacovat novými a novými postavami, nejednou měnit zápletku a čtenářům připravovat nečekané zvraty v ději, jen aby si udržel jejich pozornost. To je důvod, proč Dickensovy romány někdy představují složitý, téměř nepochopitelný propletenec. Kritici však při rozboru jeho díla zjišťují, že své romány dokonale promýšlel, že doslova s postavami žil, a pokud měly zemřít, trpěl spolu s nimi.
Takřka současně s Kronikou Pickwickova klubu začal vycházet román OLIVER TWIST (1837-38), jehož námětem je autorovo celoživotní téma - tragický osud chudých dětí. Nalezneme je ve STAROŽITNÍKOVĚ KRÁMU (1840-41) v postavě malé Nelly, ve slavném Dickensovi nejmilejším románu DAVID COPPERFIELD (1849-50), který má místy autobiografický charakter, i v MALÉ DORITCE (1855-57), kde malá Amy vyrůstá ve vězení pro dlužníky.
Dickens byl na své postavení i oblibu u čtenářů velmi hrdý. Snad proto jej nadmíru mrzely útočné poznámky kritiků i závistivých autorů a ubíjely ho neustálé spory s plagiátory, kteří ho prostě "vykrádali". Dickens však své odpůrce vždy překonal nějakým novým nápadem: MIKULÁŠ NICKLEBY (1838-39) si vzal na mušku zkostnatělé anglické školství, BARNABÁŠ RUDGE (1841) je historickým románem z protikatolických bouří v Londýně roku 1780. Z dojmů z cesty do Ameriky vznikl román ŽIVOT A DOBRODRUŽSTVÍ MARTINA CHUZZLEWITA (1842-44). Významnými díly jsou PONURÝ DŮM (1852-53) a VELKÉ NADĚJE (1860), romány velmi ceněné kritikou pro panoramatický a přitom detailní pohled na anglickou společnost. "Král anglických vypravěčů" psal pro rozptýlení mezi velkými romány i množství povídek, z nichž nejvýznamnější je VÁNOČNÍ KOLEDA PRÓZOU (1843).
Dickense při velmi přitahovalo divadlo a uvažoval i o herecké kariéře, ale jeho dramatické práce však nebyly úspěšné. Dodnes ne zcela vyjasněný je Dickensův citový život, po nenaplněné lásce k dívce ze "společensky vyšší třídy" si vzal za ženu "sobě rovnou". Založil s ní početnou rodinu a stal se starostlivým i náročným otcem. Silné city však postupně choval i ke dvěma mladším manželčiným sestrám: jedna z nich brzy zemřela, druhá dlouhá léta patřila k Dickensově rodině a podílela se na výchově dětí, a to i poté, co se - na konci 50. let - manželství rozpadle, neboť spisovatel vzplanul k mladé herečce. Obraz Dickensovy osobnosti je třeba doplnit i zmínku o bohatém společenském životě (vyhýbal se ovšem aristokracii), ale také o neshodách s nakladateli či návalech sebelítosti. Značně se Dickens angažoval ve veřejném životě - podobně jako v literárních dílech se zabýval zejména sociálními problémy a s nimi související zločinností a soudním systémem.
Charles Dickens zemřel 9. června 1870 u Chathamu na mozkovou mrtvici, jako mimořádná a ctěná osobnost. Po jednomyslném přání národa byl slavně pochován ve Westminsterském chrámě.
Charles Dickens byl nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu.
Z nuzných poměrů se vypracoval na opravdovou hvězdu literárního nebe a to jen svou houževnatostí a vytrvalostí.

Alois Jirásek

28. března 2008 v 16:52
Malé ohlédnutí u příležitosti 75. výročí úmrtí spisovatele Aloise Jiráska

Zůstane pro nás velikánem naší kultury a mimořádným vypravěčem své doby

Letos v březnu uplynulo už 75 let od smrti spisovatele Aloise Jiráska, významného historického romanopisce, vyprávěče a povídkáře, zakladatele českého realistického románu, autora řady historických dramat. Alois Jirásek se stal jedním z několika málo velkých mužů našeho národa, kteří se navzdory všem proměnám času těší stále velké úctě a lásce. Alois Jirásek také nikdy nemusel odvolat ani jediné slovo, jež napsal.

Narodil se 23. 8. 1851 v Hronově jako syn tkalce a zemřel už jako známý spisovatel dne 12. 3. 1930 v Praze. Svá středoškolská studie zahájil v Broumově u benediktínů, kde škola byla sice německá, ale učitelé Češi, vyšší třídy už navštěvoval na gymnasiu v Hradci Králové. Tehdy v mládí Jirásek poznával také nejrozmanitější povahy, starosti a zvláštnosti obyčejného lidu, jeho kroje i řeč, slýchal také hojné vzpomínky na staré časy a učil se cítit s lidem. Chtěl se stát malířem, ale z existenčních důvodů začal studovat historii a dějiny na Filozofické fakultě v Praze. Po absolutoriu se roku 1874 stal suplujícím učitelem na gymnasiu v Litomyšli, kde pak pobyl až do roku 1888, kdy se dostal do Prahy na gymnasium v Žitné ulici. Jirásek tehdy začal ihned s bedlivým seznámením se a probadáním Litomyšle, tohoto historicky tak památného města a jeho rázovitého okolí. Záhy také napsal práci Na dvoře vévodském a roztomilou Filosofskou historii (1877), rodinnou kroniku domu U rytířů (1880) a Na staré poště (1881) Všechny tyto jeho povídky mají veskrze látku čerpanou z časů, kdy Litomyšl měla ještě filosofický ústav. Své práce tedy zahájil už jako středoškolský profesor v Litomyšli, která se mu také stala druhým domovem, později pak pokračoval v Praze.

Za pomocí jeho Starých pověstí českých, vstupují jeho čtenáři do říše bájí i do příšeří české dávnosti a českého slova. Ve svých velkých obrazech všedních i slavných dní našich dějin, zejména doby husitské, barokní a obrozenecké, vytvořil Alois Jirásek základní modely našich existenčních postojů. Jeho rozsáhlé románové cykly ze zlomových období národních dějin - z husitství Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, z období protireformace Temno, Psohlavci a z národního obrození F. L. Věk, U nás, se staly základem a dovršením snah směřování české literatury 19. stol. k velkému historickému románu. Historickou objektivností, realističností a aktuálním vylíčením smyslu českých dějin přiblížil svá díla současníkům a příštím generacím. Jeho práce a recenze na ně vycházely téměř v každém ročníku tehdy vydávaného časopisu Osvěta (od F. Schulze, Fr. Bílého, F. Vykoukala a L. Čecha), také v časopisech Literární listy, Lumír, Zlatá Praha a Světozor. Česká akademie uznala jeho zásluhy tím, že roku 1890 byl jmenován jejím řádným členem, některým jeho pracím byly uděleny ceny České akademie. Roku 1896 byl vyznamenán titulem "c. k. školního rady". Jirásek se angažoval i společensky. Např. v roce 1917 se spolupodílel na vzniku Manifestu českých spisovatelů na podporu české samostatnosti, známá je také jeho řeč ze dne 29. října 1918 v Hronově, na oslavu prohlášení samostatnosti Československého státu, byl také senátorem za Československou národně demokratickou stranu. Jirásek po svém přispěl k 28. říjnu 1918 a existenci samostatného státu.

Nejrůznější peripetie vztahů společnosti k Jiráskovi byly složité už za jeho života a ještě složitější po jeho smrti. Klasikovi velikosti Aloise Jiráska se proces neustálého posuzování a hodnocení samozřejmě nevyhnul. První díla Jiráska, vycházela od konce 80. let 19. století do první světové války a byla spíše jakousi "sběrnou", vycházela střídavě, hlavně podle toho, co tehdy jen třicetipětiletý autor dokončil. V té době neúnavného Jiráska za první světové války zasáhla rakouská reakční cenzura, bylo to po vydání Temna a Husitského krále. Jiráskova smrt v březnu 1930 měla být, podle mnohých, definitivní tečkou za jeho osobností a dílem, jež se proměňovaly přímo v mýtus. Veřejnost si ale sama našla spisovatelovo dílo právě v těžkých dobách okupace Československa a germanizace naší země. Přišlo poválečné období, kdy bylo Jiráskovo dílo více zpřístupněno českému čtenáři, ale současně došlo do určité míry ke zneužití autora. Bylo jistě přínosem komplexní vydání (v pořadí 3.) zejména románového díla Jiráska v rámci tzv. "jiráskovské akce" , ale úmysly těch, co tuto akci na začátku 50. let minulého století spustili, pod Gottwaldovou a Nejedlého záštitou, málem jeden dosud mocný literární odkaz nadobro zprofanovaly a jeho dílo tak uvrhly v opovržení. Pro ty z nás, kteří vydaný soubor všech 32 svazků jubilejního vydání Jiráskových spisů, nazvaných "Odkaz národu" a zahájený ke 100. výročí Jiráskova narození, vlastníme, jsou jistě důvodem čestného místa v našich knihovnách, ale jsou pro nás hlavně studnicí poučení z našich národních dějin. Závěrečný, 32. svazek pod názvem Epilog jde už jakoby mimo řadu našich národních dějin, ukazuje na kořeny a začátky Jiráskova umění, kdy psal zejména stati popularizující, které neměly mnohdy vůbec co činit s historií. Jedná se i o jeho básně z mládí a povídky z hor na Hronovsku. Po těchto jeho začátcích se pak ale už objevuje jeho první historický román, a to z památného selského povstání na českém severovýchodě roku 1775, který nazval Skaláci.

Alois Jirásek s námi byl i tehdy, kdy naděje z Pražského jara vystřídala beznaděj z okupace v roce 1968. Ti starší z nás si určitě pamatují, jak se náš národ na začátku normalizace začal scházet u televizního seriálu, zpracovaného na motivy prvních dvou dílů F. L. Věka (1971). Seriál se pak už ale, právě pro svojí dodávanou sílu národu, v televizi neopakoval. Tehdy se Jirásek téměř octl na indexu, pro internacionalisty brežněvovského typu byl příliš "národní". Teprve, když s nárůstem naší emigrace se začal vzývat smysl pro hodnoty domova a pro historismus, přiotevřená vrátka se i pro Jiráska v 80. letech pootevírala. Reprízu televizního F. L. Věka, zbaveného někdejších cenzurních zásahů, jsme mohli vidět až v prosinci 1989.

Dnes už jsou prof. Alois Jirásek a celé jeho dílo posuzovány daleko s větší objektivností a opravdu historicky. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc. ve své Monografii o Jiráskovi (1987) uvádí - "Jeho dílo by při přehodnocování nemělo být ztotožňováno s chomouty, jež na ně navěšely předchozí oficializace. Za použití či zneužití své práce mrtvý autor nemůže". Při vzpomínce nás všech na 75. výročí úmrtí spisovatele Jiráska si jenom přejme, aby dílo tohoto velikána nemuselo už sloužit mocným tohoto světa, aby nás uvádělo i nadále do dějin našeho národa a aby působilo stále novým a novým objevitelům Aloise Jiráska jen radost z jeho mimořádného vypravěčského nadání.

Karel Čapek

28. března 2008 v 16:49
Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích, zemřel 25. 12. 1938 v Praze na zápal plic. Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a Boženy Čapkové rozené Novotné. Své dětství prožil v Úpici, kam se přestěhovala celá rodina v roce 1890. Měl sestru Helenu narozenou v roce 1886, provdanou nejdříve Koželuhovou, po té Palivcovou. Žila v Brně. Umírá v roce 1961. Měl bratra Josefa (1887-1945), který byl významný malíř, grafik, ilustrátor, spisovatel, scénograf a výtvarný kritik. Studoval gymnázium v letech 1901-1905 v Hradci Králové, kde žil u své babičky Heleny. Po té v Brně roku 1905-1907 a pak v Praze od roku 1907, kde žili jeho rodiče. Odmaturoval v Praze na Akademickém gymnáziu v roce 1909. Na FF UK studoval filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění a také francouzskou, německou a anglickou filologii. V r. 1910-11 anglistiku a germanistiku v zimním semestru na univerzitě v Berlíně, kde bydlel s Václavem Vilémem Štechem, a v letním semestru na univerzitě v Paříži, kde bydlel se svým bratrem Josefem. Na FF UK v semináři F. Krejčího přednesl v březnu 1914 svou práci o pragmatismu. V roce 1915 získal doktorát z filozofie.

Nejprve působil jako vychovatel syna hraběte Lažanského, později jako knihovník Muzea království českého v Praze. Konec října 1917 se stal redaktorem Národních listů. Po té přešel do redakce Lidových novin, kde pracoval do konce svého života. V letech 1921-1923 byl také dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla. Jako první se stal předsedou PEN klubu.

Když se oženil s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou, pobýval v letech 1936-1938 ve strži u Dobříše. Před tím v 20. a 30. letech cestoval po řadě západoevropských zemí.

Měl hodně blízko k T.G. Masarykovi, a proto napsal tři díly o něm: Hovory s T. G. M., Mlčení s T. G. M., Nablízku T. G. M. V 2. pol. 30. let se znovu vrátil k utopicko-fantastickému pohledu na současnost v románu Válka s Mloky, aby poukázal na nebezpečí fašismu a ohrožení evropské demokracie. Ještě naléhavěji se hranice mezi zkázonosnou utopií a realitou zmenšila v posledních dvou dramatech Bílá nemoc a Matka. Mezi nejznámější jeho díla řadíme: Dášenka čili život štěněte, Devatero pohádek, Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy(jedno vázání), R.U.R., Věc Makropulos atd. Celkem napsal 100 děl, které zahrnovali seminární práce a rozhlasové přednášky.

Karel Čapek je všeobecně uznáván jako jeden z autorských pilířů sci-fi literatury a literatury vůbec. Jeho hlavním zájmem a cílem totiž byl "malý člověk", nikoliv geniální vynálezce, nikoliv velký politik nebo velký vojevůdce, ale prostý, obyčejný člověk. Jeho každodenní život, starosti a radosti. Některé závěry jeho hlavních sci-fi děl - Helena Gloryová ničí recept na výrobu Robotů, v Továrně na Absolutno je rozbit poslední "karburátor", recept na nesmrtelnost mizí v ohni (Věc Makropulos). To, že Čapkovým krédem byl "malý člověk" a stabilita jeho životních jistot, mu nezabránilo v geniálním vykreslení konfliktu člověka a techniky, člověka a společenských dějů. Tím zaujal nezastupitelné místo v galerii autorů sci-fi.

Násilí likviduje hodnoty lidské kultury a projevuje se i ve formě netolerance, kde neguje a ruší základní hodnoty, jakými jsou "právo, svoboda myšlení, rovnost před zákonem, posvátnost lidského života".

Karel Hynek Mácha

28. března 2008 v 16:45
* 16.11.1810 v Praze
+ 05.11.1836 v Litoměřicích

Máchův rodný domek U bílého orla, stál v Praze na Újezdě nedaleko Petřína. Na konci minulého století byl zbořen.

Otec - Antonín Mácha, původem Jihočech, byl v době Máchova narození stárkem u mlynářky Barbory Jungové. Matka - Anna Maria rozená Kirchnerová byla dcera známého hu-debníka Josefa Kirchnera, varhaníka u Svatého Mikuláše.

Karel Hynek Mácha se narodil 16.11.1810 v Praze a byl pokřtěn v kostele Panny Marie Vítěz-né. Jeho kmotrem byl Ignác Majer. Odtud Máchovo křestní jméno Ignác - Hynek.

29.09.1812 se narodil jeho bratr Michal Václav Mácha.

Po hospodářském krachu roku 1811 poklesla životní úroveň Máchovy rodiny. Postup-ně se stěhovali do chudších částí Prahy. Ve svatopetrské čtvrti v Benediktinské ulici prožil Ka-rel Hynek Mácha své dětství. Chodil zde v letech 1816-1824 do farní školy u sv. Petra. Hod-nocení jeho studijních výsledků se různí. Podle jedněch byl nadaným a pilným žákem, dokla-dem toho jsou nejen vzpomínky jeho spolužáků (spisovatel K. Vl. Zap), ale i odměna z pilnosti - Kadaňova "Kytka vonného kvítí", kterou dostal od katechety Hynka Knoblocha. Tento výtisk je uložen v máchovské sbírce Karla Janského. Jinde je uvedeno, že jeho výsledky byly průměr-né. Původně se měl Mácha vyučit řemeslu. Vzhledem ke svému nadání a díky své matce po-kračuje ve škole piaristů a roku 1824 se Ignác Mácha objevuje mezi studenty piaristského gymnázia ve Starých alejích (dnešní Příkopy). V roce 1826 se Máchova rodina stěhuje na Do-bytčí trh, nynější Karlovo náměstí. Najímají si zde v domku číslo 551 přízemní byt. V přední části otvírá Máchův otec krupařský krámek, v zadní části bydlí rodina. Byt je tmavý a působí smutně až depresivně. Mácha svůj pokoj pojmenoval "chmurnou komnatou". Toto prostředí ho také patrně silně ovlivnilo.

Jeho studia na gymnasiu byla výhradně německá a tak němčina byla prvním spisovným jazy-kem, který Mácha dokonale zvládl. Před studiem dává přednost knihám, lákají ho romantické rytířské a strašidelné historie, kroniky a básně. Vyniká však v matematice. První Máchovy bás-ně (psané ještě německy ) jsou patrně výsledkem školních cvičení. Jsou to sentimentální ro-mantické verše. Zachované rukopisné sešitky veršů jsou uložené v Národním museu. Název jednoho z nich "Versuche des Ignaz Macha" lze přeložit jako "Pokusy Ignáce Máchy".

První české verše jsou neumělé a naivní pokusy - Straba, Na hřbitově.

Mezi Máchovy přátele z gymnasia patřil pozdější druh Karla Havlíčka Borovského - Petr Mi-loslav Veselský, přírodopisec František Nickerl, spisovatel Karel Vladislav Zap a filosof a kněz dr.Augustin Smetana.

Po gymnasiu následovalo dvouleté studium filosofie - jednalo se vlastně o přípravku pro další studium universitní. V této době zdokonaluje svou literární tvorbu v češtině. Navštěvuje také populární kurzy profesora Jungmanna. Ochotnicky vystupuje v Kajetánském divadle na Malé Straně. Stýká se s kroužkem českých vlastenců. První báseň byla Máchovi vytištěna v prosinci roku 1831 v 87.čísle Večerního vyražení. Byla to báseň Svatý Ivan. Jeho další literární díla byla tištěná nejen v tomto časopise, ale i v časopise Kwěty, Krok, Jindy a nyní a Kwěty české.

V roce 1832 začal studovat na právnické fakultě. Dále se věnuje českému národnímu hnutí, stále hraje v Kajetánském divadle, vystupuje také v českých představeních ve Stavovském divadle. Podílí se na společenských a uměleckých podnicích. Počet jeho přátel se stále rozrůstá.

K jeho přátelům patří například chemik Hošek (zemřel později v Petrohradě), příští profesor filosofie Bonet, pozdější generál intendant Nuss, básník Karel Jaromír Erben, příští probošt vyšehradský Václav Štulc, Antonín Strobach - pozdější pražský starosta, spisovatelé Jakub Malý, Prokop Chocholoušek a Karel Sabina, pozdější operní pěvec Jan Píšek , herec Jan Kaška a snad také František Ladislav Rieger a Josef Kajetán Tyl. S J.K.Tylem měl však rozdílné názo-ry týkající se programu národnostně uvědomovací činnosti.

V Máchově činnosti se uplatňuje jeho talent, schopnosti a potřeby bohatého smyslového vní-mání. Zároveň vyhodnocuje své životní zkušenosti. Rád cestuje. Sám nebo s přáteli podniká dlouhé výlety po Čechách - zejména ho lákají hrady. Podnikl také cestu do Krkonoš. Jindy se zase vydal s přáteli na pouť ke sv.Ivanu pod Skalou u Karlštejna. Kromě jiného Mácha dobře hrál na kytaru a zpíval, rád kreslil.

Při návštěvě svého přítele Václava Macha v Benešově v roce 1832 pohostinsky vystoupil v divadelním představení " Čech a Němec". Zde se seznámil se svou první láskou - Márinkou Štechovou, dcerou lesníka ze Želetínky. K její oslavě napsal znělky "Pomněnky zasázavské". Brzy však zjistil, že to není ta pravá láska a došlo k rozchodu. Krátce nato - 8.srpna 1832 ukončil studia na filozofii a dal se zapsat na právnickou fakultu. V té době napsal truchlohry Král Frydrych, Bratři, epickou báseň Mních, která byla základem pozdějšího královského ro-mánu Kat. Z dopisu, který poslal počátkem roku 1833, svému příteli Eduardu Hindlovi se do-zvídáme, že se učí polsky a že se stýká s polskou emigrací . Organizuje sbírky potravin a šat-stva pro polské utečence z potlačeného protiruského povstání.. V této době také prožívá svou další lásku. Jí věnoval tři velmi smutné sonety - "Vzešel máj", "Ještě jednou v mladosti mého kraje" a "V hloubi citu, kde mám slova vzíti". Lze z nich vycítit hluboké utrpení a zoufalství. Snad dívka, které je věnoval byla obrazem umírající Márinky z "Obrazů za života mého".

V zimě roku 1833-1834 se mezi ochotníky v Kajetánském divadle seznámil s Eleonorou (Lori)
Šomkovou, dcerou pražského knihaře z Truhlářské ulice. V té době jí bylo 17 let, byla to hez-ká dívka menší postavy, jednoduchá a naivní.. Máchova matka však k ní měla výhrady. Máchův zájem o Lori byl způsoben jeho chvilkovým rozmarem. Se svými přáteli se prý chtěl dokonce vsadit, že získá její srdce. Pamětníci v Máchovi viděli samolibého, marnivého, ješitné-ho a výstředního člověka, drsného vůči druhým. Označovali ho jako podivína a samotáře. Choval se výstředně a svým oblečením na sebe poutal pozornost. Po Lořině boku objevil vlast-ní dosud skryté sklony. Projevoval se jako tyran a žárlivec. Dělalo mu dobře, když mohl dívku citově vydírat žárlivými scénami, nebo ji viděl plakat . Pro malichernosti se s ní rozcházel a zase se s ní znovu shledával. Tyto vlastnosti mu vydrželi až do konce života. Je otázkou jestli byly způsobeny pocitem Máchova zoufalství a samoty, nebo prostředím ve kterém vyrůstal.

V roce 1834 se svým přítelem Strobachem vydal do Itálie. Převážně pěšky vykonali cestu přes Linec, Salcburk, Innsbruck a Trevír až do Benátek. Odtud přes Terst, Lublaň, Štýrský Hradec a Vídeň zpět do Čech. Poznámky z této cesty tvoří celek - "Deník na cestě do Itálie". Z těchto poznámek je vidět Máchova šíře zájmů a schopnost vnímání. Své poznámky z cest často dopl-ňoval kresbami. Šíři a směr Máchových zájmů lze nakonec odvodit i z výpisků, které si po-znamenával při četbě odborné literatury filosofie, historie a psychologie. Podobně si dělal po-známky i při četbě umělecké literatury. Četba pro něho byla důležitou formou poznávání.

Deník, který si psal v roce 1835 měl některé pasáže šifrované. Jako první po letech částečně jeho tajemství rozluštil Jakub Arbes.

Koncem roku 1836 studoval Mácha poslední semestr práv, dopisoval Máj a Lori čekala jeho dítě. Její těžce nemocnou matku, tato zpráva rozrušila natolik, že 5. května 1836 zemřela. Otec Šomek svou dceru proklel a vyhnal z domu. Lori po velkých obtížích našla útulek u Mácho-vých rodičů. Mácha se zmítal v těžkém rozpoložení - Lori již nemiloval. Také pochyboval zda je otcem dítěte. Lori musela nad rakví své matky přísahat že je skutečným otcem.

V dubnu 1836 vydává vlastním nákladem knižně Máj. Vydání ho přijde na 44 zlatých a protože sám má jen 16 zlatých, zbytek si musí vypůjčit. Vybral si pro tuto práci tiskárnu Jana Spurné-ho, protože mu bylo slíbeno čisté vydání a nové písmo jímž nebylo ještě nic tištěno. Báseň vy-šla 23 dubna 1836 jako první svazek "Spisů Karla Hynka Máchy" s mottem " Dalekáť cesta má! Marné volání!!".

Literární kritika ovšem jeho dílo nepřijala - bylo hodnoceno jako nečeské, rozervané, bezob-sažné a nevlastenecké. Literární kritik Josef Krasoslav Chmelenský se vyjádřil, že verše stojí pod úrovní jakékoli kritiky. To Máchu, který si byl jist kvalitou svých veršů ranilo.

Nedostudovaný a nemajetný Mácha si připadá na počátku své životní dráhy znemožněn.

Řeší dilema zda uzavřít sňatek se ženou s níž nebude šťasten, zodpovědnost za budoucí život dítěte. K Máchovu zoufalství dopomáhá falešná měšťácká počestnost, která má pro podobné případy tvrdé odsouzení. Vše zatím provizorně vyřeší - najde si místo a začne vydělávat, Lori se pak za ním s děckem přistěhuje. Datum svatby s Lori je stanoveno na 8. listopadu.

Koncem září 1836 se čerstvý absolvent práv ocitá v Litoměřicích. Získal místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Durase. Podnájem měl u ševce a vinárníka Lorence. Měsíc po tom, 1. října 1836 dostává zprávu o narození syna Ludvíka. Pěšky se vydává do Prahy a zjišťu-je, že syn je velmi neduživý, to mu na klidu nepřidá. Nedostatečná a nepořádná strava, hlado-vění střídající se z náhodným přejídáním a únava po spěšných cestách do Prahy, samota a pro-bdělé noci ve starostech působí, že Máchův zdravotní stav se horší.

Přesto 23. října se vypravil na Radobyl - vysoký svah za Litoměřicemi. Stává se svědkem, jak v Litoměřicích vypukl požár. Spěchal zpět, jak nejrychleji mohl a k ohni dorazil mezi prvními. Hořely stodoly po obou stranách silnice. K obrovskému ohni se přiblížilo několik odvážlivců, Mácha mezi nimi. Vodou, kterou hasili se několikrát polil, aby zmírnil žár, také se jí i několi-krát napil. Po požáru je mokrý a unavený.

Poté začíná rychlý konec básníkova života. 1. listopadu si stěžuje, že mu není dobře. Trpí těž-kými průjmy. Stav se zhoršuje, přidávají se horečky, přesto má pocit zimy. Trvale má žízeň. V noci z 5. na 6. listopadu umírá. Už se patrně nezjistí co smrt způsobilo. Zda to byla cholera, či otrava z jídla, nebo zápal plic, jak je uvedeno na úmrtním listu. Příčinou Máchovy smrti sku-tečně mohla být cholera, protože voda, která se používala k hašení se brala z nejbližšího zdroje - městské stoky plné splašků. Zrovna tak se mohlo jednat o špatně léčený, či spíše neléčený střevní katar. 8. listopadu 1836 byl pohřben na hřbitově v Litoměřicích. Místo svatby se konal pohřeb.

O několik měsíců později umírá i jeho syn Ludvík. Lori Šomková se v roce 1849 provdala za policejního úředníka Františka Sieha a v roce 1859 se s ním přestěhovala z Prahy do Krakova. Zpět se vrátila sama v roce 1875 a žila u příbuzných v Karlíně. Dožila se 74 let. Je pohřbena na vinohradském hřbitově. Na náhrobní desce má nápis Máchova Lori.

Ještě v roce 1843 nebyl, podle zprávy již otiskly Antonínu Pflegerovi - Kopidlanskému ve Kwětech, Máchův hrob označen. Teprve v roce 1846, kdy navštívil Karel Havlíček Borovský v Litoměřicích K. V. Medaua, vydavatele Pražských novin a také se zastavil u Máchova hrobu. Protože Máchův hrob stále ještě nebyl označen, objednal v Praze u kameníka Linna z Řetězové ulice náhrobek, na který nechal vytesat Máchovo motto " Dalekáť cesta má, marné volání...". V Litoměřicích ovšem těžce nesli, že objednávka byla zadána v Praze a hrob opět pustl. Až nová básnická generace, v čele s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem a Josefem Barákem, hlásící se k Máchovu odkazu založila nadaci pro vybudování nového pomníku. 3. března 1861 byla shromážděna částka na pořízení nového pomníku a Máchův hrob byl nově opraven.

Právě tato básnická generace hlásící se k moderní literatuře - realismu, lidovosti a vlastenectví - začala vydávat almanach Máj. Do čela almanachu chtěli umístit Máchův portrét. Netušili však, že žádný patrně neexistuje. Většina jeho portrétů vznikla až posmrtně. Umělci tvořili podle vzpomínek pamětníků. Popis své osoby zanechal i sám Mácha na některých postavách ve svých dílech. Jeho podobu by mohl mít i obraz svatého Jana Křtitele v kapli svatého Jana na zříceni-nách hradu Valdštejna u Turnova. Dalším náznakem je i patrně Máchův autoportrét v jednom z jeho sešitků. Ten potvrzují výsledky antropologického bádání.

Máchův hrob v Litoměřicích vydržel až do podzimu roku 1938. V té době byly připojeny Sudety k Německu. 1. října 1938 ministerská rada odsouhlasila převezení ostatků českého bás-níka na české území. Hrobník Hans Knobloch a jeho pomocník Franz Drak odkryli hrob. Bás-níkovy ostatky byly přeneseny do nové rakve. Exhumace proběhla za přítomnosti litoměřické-ho policejního inspektora a tří zřízenců pražského pohřebního ústavu. Po té byla rakev tajně převezena do Prahy. a uložena ve Strašnickém krematoriu. Vzhledem k tomu, že hrob nebyl celá léta označen vznikly pochybnosti, zda pozůstatky skutečně patří K. H. Máchovi. Byly pro-to převezeny na Karlovu univerzitu do Ústavu pro antropologii, kde byly podrobeny lékař-skému bádání. Bylo zjištěno, že kosterní pozůstatky patří muži mezi 25 - 30 lety a podle tabu-lek vědci vypočítali, že zemřelý měřil zhruba 174 cm. Kosti byly silné a robustní, což odpovídá, že Mácha měl postavu statnou a ramenatou. Na čelní kosti našli nález jamkovitého důlku - vyhojené poranění kosti. Máchovi pamětníci například Václav Mach, nebo Antonín Pflegr - Kopidlanský se o jizvě v obličeji zmiňují. Tato a jiná zjištění potvrzují, že ostatky skutečně patřily Máchovy. Přes smutné politické události byl 7. května 1939 pochován Karel Hynek Mácha na Vyšehradě mezi ostatními významnými českými muži a ženami.

Mácha byl moderním básníkem, který odmítl salónní vlastenecké rýmováni a vložil do veršů své pocity - vlastní rozeklanost a rozervanost. Za svůj vzpurný způsob života a za svůj rebelantský projev sklidil nepochopení a odsouzení. Přestože měl přátele a společnost, cítil se osamělý. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí - to se projevovalo v osobních konfliktech s okolím ( např. s J. K. Tylem, herci Kaškou, Grabingerem a dalšími). Nebyl schopen své vysoké ideály a mladistvé iluze přizpůsobit světu. Byl snílkem a zůstal snílkem, který se nemohl srovnat se tvrdou realitou tohoto světa.

Psal moderní milostnou poezii, v ní vidíme jeho nenaplněné ideály a sny. Sám však v lásce ne-měl štěstí. Zda mu v tom zabránil krátký život nebo jeho povaha je otázka.

Myslbekova socha na Petříně představuje něžného zadumaného básníka. Je to však spíš jen symbolické vyjádření legendy.

Nejčastějším námětem Máchova díla jsou tragické momenty lidského života, smrt, zmar, zánik nebo ztráta svobody. Máchova dramata mají základ dramatického momentu v čes-ké historii.

V próze "Obrazy ze života mého" v povídce "Márinka" líčí seznámení a sblížení s krásnou Márinkou, v době kdy je již zasvěcena smrti, v další povídce "Večer na Bezdězu" se do obrazu večerní krajiny promítá básníkovo setkání s neznámou ženou nesoucí rakvičku s dítětem.

V rozsáhlé povídce "Cikáni" děj vyústí v rodinou tragedii. Život mladého cikána se mění z utrpení v samotu a smutek.

Totéž platí i o historické povídce "Křivoklát" - jediné dokončené povídce zamýšleného romá-nového cyklu "Kat".

Vyjímku tvoří pokus o veselohru "Polesný".

.Inspiraci pro svou báseň "Máj" získal Mácha při návštěvě svého přítele Eduarda Hindla v Doksech. Jeho dávný přítel ze studií zde byl hospodářským úředníkem na valdštejnském pan-ství.

Návštěva Bezdězu, zjištění, že zde byl nedávno popraven mladík jménem Schiffner, který zabil svého otce, protože mu bránil v lásce a svedl jeho milenku , spolu s romantickým prostředím kraje dodalo Máchovi náplň pro čtyři zpěvy této skladby. V tomto díle je nejvíce vidět jeho vzpouru proti ustrnulým konvencím a zkostnatělému měšťáctví. Zároveň se tu promítá zoufal-ství a soucit s člověkem.

Většina jeho díla zůstala v rukopise a byla vydána až po jeho smrti. Jeho spisy kontrolovala nejen pražská, ale i vídeňská cenzura. Většina jich neprošla. Máchovi bylo v české literatuře věnováno mnoho pozornosti. Například Máj měl kolem 200 vydání. Ze zachovaných informací víme, že první vydání mělo 600 výtisků (asi 100 z nich bylo tištěno na lepším papíře). Mácha rozprodal mezi svými přáteli asi 350 kusů. Výtisky byly trojího druhu. Obyčejné stály 14 krej-carů, lepší 22 nebo 30 krejcarů. Některé výtisky byly podepsány autorem.

Z prvního vydání Máje se dodnes uchovalo asi jen 30 kusů. Historická cena jednoho kusu je cca 50 000 Kč.

Jako vzpomínku na tohoto velkého básníka natočil v roce 1988 režisér František Vláčil životopisný film o jeho krátké životní pouti film MÁG.

Hlavní postavu Karla Hynky Máchy ztvárnil Jiří Schwarz, Lori Šomkovou Veronika Žilková.
Podle dobové gramatiky se psalo J jako G.

Použitá literatura
Věčný Mácha - památník českého básníka
Toulky českou minulostí - díl 6. Petr Hora
Historie skoro detektivní - Podoba neznámá? Miroslav Ivanov
Slovník českých spisovatelů

Alois Eliáš

28. března 2008 v 16:42
Alois Eliáš
(29.9.1890 - 19.6.1942)
"Popravený předseda vlády"

Alois Eliáš, československý politik a generál, za německé okupace Československa předseda vlády protektorátu Čechy a Morava, přichází na svět 29. září roku 1890 v Praze.
V mládí Eliáš studuje reálné gymnázium, po jehož absolvování pokračuje na pražském Českém vysokém učení technickém, kde studuje zeměměřičské inženýrství.
Za bojů první světové války pak Eliáš rukuje již v létě roku 1914 na haličskou frontu, na podzim téhož roku ale přebíhá do ruského zajetí, kde pak působí jako železniční odborník.
Poté Eliáš vstupuje do československých legií v Rusku, v roce 1917 ale odjíždí do Francie, kde studuje dělostřeleckou školu v Saint Maixent l´Ecole - po jejím absolvování je Eliáš jmenován důstojníkem.
Ve Francii se Eliáš účastní všech bojů 21. československého střeleckého pluku na tamějších bojištích.
Po skončení první světové války se Eliáš vrací do nově vzniklého československého státu, kde se zprvu jako náčelník štábu aktivně účastní obsazování Těšínska, v první polovině roku 1919 se pak účastní bojů proti vojskům maďarském Rudé armády na Slovensku.
V letech 1926-31 působí Eliáš jako vojenský expert československé delegace na odzbrojovacích jednáních Společnosti národů v Ženevě, zároveň je poradcem ministra zahraničních věcí E. Beneše (viz Beneš, Edvard).
V roce 1929 je Eliáš jmenován brigádním generálem.
Od roku 1931 velí generál Eliáš pěší brigádě v Chomutově, poté přechází k pěší divizi v Litoměřicích.
Od roku 1935 působí Eliáš po reorganizaci československé armády jako velitel V. armádního sboru v Trenčíně (od roku 1936 v hodnosti divizního generála).
V roce 1938 generál Eliáš poprvé vstupuje do vlády - v říjnu a listopadu zastupuje v úřednické vládě generála J. Syrového ministerského předsedu v čele ministerstva národní obrany, v nové vládě R. Berana je od 1. prosince stále ještě roku 1938 jmenován ministrem dopravy.
Po okupaci Československa nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava je Alois Eliáš jmenován 27. dubna roku 1939 ministerským předsedou protektorátní vlády, zároveň do července téhož roku řídí i protektorátní ministerstvo vnitra.
Jako předseda protektorátní vlády se Eliáš, přes navenek projevovanou loajalitu s nacistickým režimem, podílí na formování domácího českého protiněmeckého odboje (především se angažuje v organizaci Obrana Národa), zároveň udržuje styky s československou emigrací v Londýně, seskupenou kolem E. Beneše.
Po příchodu R. Heydricha (viz Heydrich, Reinhard) do protektorátu je Alois Eliáš (přestože je gestapu podezřelý již od konce roku 1939) 27. září roku 1941 zatčen - osobně jej zatkne šéf pražského gestapa - a po soudním procesu, vedeném od 1. října téhož roku v pražském Petschkově paláci, odsouzen k trestu smrti - trest není vykonán ihned, je odložen samotným A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf), vykonán je v období tzv. heydrichiády po atentátu na R. Heydricha: generál Alois Eliáš je popraven zastřelením na střelnici v Praze-Kobylisích 19. června roku 1942

Alfonz Mucha

28. března 2008 v 13:16
24.července 1860 se Alfons Mucha narodil v Ivančicích v rodině soudního zřízence.
1871začal navštěvovat gymnázium.
1875 ještě před ukončením gymnázia se musel vrátit do Ivančic a nastoupit místo písaře u soudu. Připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky. Z tohoto roku pochází Muchova první známá přesně datovaná kresba, pastel, představující Janu z Arku na hranici.
1879 na radu malíře Josefa Zeleného požádal o přijetí na Akademii v Praze. Nebyl přijat.
1879-1881pracoval v dílně Burghardt-Kautsky-Brioschi ve Vídni, kde se vyráběly divadelní dekorace. Navštěvoval kursy kreslení na vídeňské Akademii.
1881po ztrátě místa ve Vídni se usadil krátce v Mikulově a maloval portréty místních obyvatel.
1881-1885 ve službách hraběte Khuen-Belassiho restauroval nejprve staré obrazy, později prováděl dekorační malířské práce na zámku v Hrušovanech nad Jevišovkou a v blízkém zámečku Emmahofu.
1884 na hradu Gandegg u Bolzana vyzdobil ve dvou rytířských sálech stěny a klenby nástěnným malbami s historickými náměty. Maloval zde také krajiny a portréty.
1885-1886 studoval Akademii v Mnichově.
1887-1888 odjel do Paříže a vstoupil na Akademii Julian.
1888 navštěvoval krátce Akademii-Colarossi.
1889 dodával první ilustrace pro francouzské časopisy.
1894 začalo období práce pro Sarah Bernhardtovou (plakáty, dekorace, kostýmy, šperky i účesy). Mucha se stal vyhledávaným autorem plakátů pro nejrůznější účely (pro cigaretový papír, šampaňské, dětskou výživu, pivo, jízdní kola aj.).
1895-1904 vytvořil řadu dekorativních panó. Dodával obálky k francouzským listům. Maloval rozměrná plátna s historickými náměty, olejové portréty, pastely.
Krátce před rokem 1900 začal modelovat za spolupráce se sochařem Augustem Seyssem (1862 - 1946).
1897 v únoru byla v malém sále pařížské La Bordiniere uspořádána první Muchova výstava a od května do června připravil rozsáhlejší výstavu Salon des Cent. Uskutečnily se Muchovy výstavy ve Vídni, Praze a Londýně.
1898 spolu s Jamesem Whistlerem (1834-1903) založili nevelkou malířskou školu Carmen, kde oba vyučovali.
1900 na Světové výstavě v Paříži provedl vnitřní úpravu pavilónu Bosny a Hercegoviny včetně nástěnných maleb a volných plastik.
1902 bylo vydáno Muchovo samostatné dílo Documents décoratifs, určené jako učebnice nového dekorativního umění. Vypracoval návrh na reformu výuky uměleckých řemesel na pařížských školách.
1904 odjel do Spojených států.
1905 vyšla Muchova publikace Figures décoratives. V následujícím období se věnoval především malbě portrétů. Vedl kurs kreslení na New York School of Applied Design for Women.
1906 se oženil s Marií Chytilovou. Ve vlasti vytvořil cyklus akvarelů Sedm blahoslavenství. Usadil se na několik let ve Spojených státech. Uskutečnily se jeho výstavy ve Philadelphii, Chicagu a Bostonu.
1908 provedl výzdobu hlediště Německého divadla v New Yorku. Dodával ilustrace pro americké časopisy.
1909(?) založil Americkou Slovanskou společnost a rozhodl se namalovat monumentální obrazový cyklus k oslavě všech Slovanů.
1910-1913 žil střídavě v Paříži a ve Spojených státech. Přednášel v Chicagu, Bostonu, Milwaukee a ve Philadelphii.
1911 podnikl cesty do Ruska, Polska, Srbska a Bulharska, aby pořídil skicy k obrazům cyklu Slovanská epopej.
1913 se vrátil natrvalo do vlasti. Podílel se na malířské výzdobě Obecního domu v Praze. V ateliéru na zámku ve Zbirohu začal pracovat na prvních plátnech Slovanské epopeje.
1918 navrhl československý státní znak, první československé známky a bankovky.
1924 podnikl další z několika cest na Balkán a navštívil zdejší kláštery, kde zhotovoval skicy pro Slovanskou epopej.
1928 1. září. Mucha odevzdal cyklus dvaceti monumentálních pláten Slovanské epopeje darem městu Praze. Byly vystaveny ve Veletržním paláci.
1931 navrhl malované okno pro novou arcibiskupskou kapli v chrámu sv. Víta v Praze.
1934 pro pražský pěvecký spolek Hlahol namaloval rozměrné plátno Píseň.
1936 odjel naposled do Paříže, kde byla v Museé du Jeu de Paume uspořádána jeho výstava.
1938 začal pracoval na triptychu Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky, který již nedokončil.
1939 14. července zemřel v noci po výslechu gestapem ve věku 79 let. Byl pohřben na Slavíně na Vyšehradě v Praze

Jaroslav Hašek

28. března 2008 v 13:15
Prozaik, satirický žurnalista, před válkou jeden z hlavních představitelů pražské umělecké bohémy.

Narodil se v Praze 30.4.1883. Jaroslav Hašek přerušil studia na gymnáziu, učil se drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii roku 1902. Stal se bankovním úředníkem, záhy však přešel k volnému povolání spisovatele. Podnikl několik cest po zemích Rakouska-Uherska a po jiných evropských zemích. Z těchto cest čerpal náměty svých povídek. Po roce 1904 se sblížil s anarchistickým hnutím na severu Čech a v Praze, redigoval některé jeho listy, přispívá do nich svými protimonarchistickými fejetony. Jako autor humoresek proniká pod pseudonymy i pod vlastním jménem do různých satirických časopisů. Nespokojen s předválečnými politickými poměry zaujal Hašek ironický odstup od veřejného života. Jaroslav Hašek neschopen si najít stálé zaměstnání a neschopen se podřídit manželství, opouští rodinu a vydává se na toulky. Za první světové války rukuje na frontu, kde se dostává do ruského zajetí. Roku 1918 vstoupil do Rudé armády s níž se dostal až na Dálný východ. Do Prahy přijel roku 1920, již po porážce revolučních sil. Doma byl sledován policií a ve svízelné hmotné i osobní situaci uniká do dřívějšího způsobu života. Soustředí se na práci v zapadlé Lipnici na Českomoravské vysočině, kde píše Osudy dobrého vojáka Švejka až do své smrti 3.1.1923.

Autor vydal jen malou část své povídkové tvorby. Verše psal jen výjimečně, např. Májové výkřiky (1903). Posmrtné vydání jeho spisů, taktéž neúplné, vyšlo v letech 1924-1929.
Črty, povídky a humoresky z cest (1955) - už v těchto příbězích z cest se ustaluje typ mazaného prosťáčka, který se dovede ve všech situacích zařídit po svém a vyzrát tak na pány.
O dětech a zvířátkách (1960) - povídky
Humoresky Dědictví po panu Šafránkovi (1961), Utrpení pana Tenkráta (1961), Zrádce národa v Chotěboři (1962) nemají na první pohled jiný úkol, než pobavit čtenáře. I zde se ale prosazuje Haškův osobitý talent.
Fialový hrom (1958) - protináboženská satira
Loupežný vrah před soudem (1958) - sociální satira, kde se ztotožňuje s postojem společenských vyděděnců a psanců
Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky (1957)
Galerie karikatur (1964)
Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona - vznikaly v roce 1912, vydány až v roce 1963
Po návratu z Ruska píše Hašek ostré protiměšťácké satiry do Rudého práva - Moje zpověď , Velitelem města Bugulmy.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - dílo nedokončeno. Začaly vycházet v březnu 1921 jako lidová četba v sešitech na pokračování. Jde opět o dílo humoristické a satirické, ale na rozdíl od dřívějších prací též epické.
Postava Švejka se zařadila do galerie nesmrtelných literárních typů a její autor Jaroslav Hašek se stal autorem světovým.

Václav Havel

26. března 2008 v 19:17
Václav Havel se narodil 5.října roku 1936 v rodině významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). Otec Václava Havla, Václav M. Havel, byl architekt, stavitel a Rotarián (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také Havlův strýc (bratr jeho otce), ten postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny.

Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.

Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.
Naši prezidenti:
Masaryk1918-1935
Beneš1935-1938
Hácha1938-1945
Beneš1945-1948
Gottwald1948-1953
Zápotocký1953-1957
Novotný1957-1968
Svoboda1968-1975
Husák1975-1989
Havel1989-2003
Klaus2003-

Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.

V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).

Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).

Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.

Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let ale Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení výraznamným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.

Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").

V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.

V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 zde zdravotních důvodů.

V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.

V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.

Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.

Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.

Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné české republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havela zvolila do funkce prezidenta České republiky.

Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).

V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus.

Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.

Havlova Umělecká činnost:
  • Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20.století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962).
  • První samostatnou Havlovou divadelní hrou je "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
  • I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968).
  • V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná "Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978).
  • V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme" (1988).
  • Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964).
  • Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze
  • Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
  • Významné jsou také Havlovy eseje "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991).
  • V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění"

Blaise Pascal

26. března 2008 v 19:15
Blaise Pascal

Blaise Pascal se narodil 19. června 1623 v Clermont-Ferrandu a už od dětství prokazoval mimořádné nadání k řešení složitých problémů. Jeho otec, daňový úředník jednoho dne s překvapením zjistil, že malý Blaise, aniž kdy absolvoval hodinu matematiky, si sám osvojil základy eukleidovské geometrie. Nebylo mu ještě ani 16 let, když zpracoval teorii o kuželosečkách, v níž považuje parabolu za zobrazení téhož kruhu, což je základem Pascalovy věty o šestiúhelníku. Když v roce 1642 sledoval, jak se jeho otec - pověřený ministerstvem financí vytvořením nového daňového řádu v Rouenu - trápí složitými výpočty, sestrojil první mechanický počítací stroj. Na jeho principu fungovaly všechny počítací stroje až do doby, kdy je ovládla elektronika. Základním posláním Pascalova života bylo bezesporu pomáhat lidem. Se zájmem sledoval v Rouenu pokusy florentského badatele Torricelliho, žáka Galileova, s rtuťovým sloupcem. Ten byl požádán o radu poté, kdy se stavitelům studní ve Florencii nepodařilo ani nejsilnějšími pumpami dosáhnout toho aby voda v trubicích vystoupila víc než 10 metrů. Ani Galilei tento problém nevyřešil a spokojil se s poněkud nejasnou teorií o tom, jak se chová proud vody. Torricelli ale chtěl přijít věci na kloub. Nastala doba, kdy záhady přírody byly řešeny nejen na bázi teoretických pokusů. Torricelli si nechal vyrobit metr dlouhé skleněné trubice, na jednom konci uzavřené. Naplnil je vodou a otevřeným koncem ponořil do rovněž vodou naplněné kádě. Zjistil že voda z trubice vyteče jen nepatrně. Co je ale na uzavřeném konci trubice, z nějž voda poklesla? Nic? Jenže tak prostoduchou odpověď vylučovalo Aristotelovo učení, stále ještě považované za svaté. Podle Aristotela existuje v přírodě "horror vacui". Znamená to že příroda nezná prázdný prostor. Opustí-li jakákoliv hmota, ať už je ve skupenstvím pevném, plynném či kapalném své místo, je okamžitě nahrazena hmotou jinou. Torricelli a jeho přítel Viviani pokračovali v pokusech. Místo vody však používali rtuť. Její hladina v uzavřené trubici se snížila výrazně víc než při pokusech s vodou, přesto zůstala nad hladinou rtuti v kádi. Zdálo se jim že na rtuť v kádi působí jakási váha, která udržuje rovnováhu mezi hladinou v kádi a sloupcem v trubici. Je to snad váha vzduchu? Váží vzduch vůbec něco? Torricelli věřil že ano. Věřil také, že v horní části trubice vzniká vakuum, ale vysvětlit to neuměl. Tímto problémem se také Pascal delší dobu zabýval. Po mnoha pokusech, často obtížných i finančně nákladných, dostal geniální nápad: má-li hmota veškerého vzduchu nad naší Zemí nějakou váhu, a tudíž vyvolává určitý tlak, potom musí být tento tlak tím větší, čím větší je objem vzduchu nad určitou částí naší planety. Největší tlak je tedy v nížinách! Nad vysokými horami je tím méně vzduchu, čím je vyšší je hora - tím je nižší tlak. Pascal sám žil v nížině a požádal proto o pomoc svého švagra, který bydlel v Cermontu, na úpatí 1465 metrů vysoké hory Puy-de-Dôme. Pokus skončil jednoznačně: na vrcholu hory byl rtuťový sloupec o několik milimetrů menší než v nížinách. Tyto pokusy vyústily ve vynález výškoměru a posléze i barometru - přístroje jež ukazuje kolísání tlaku ve vzduchu. Stalo se tak v roce 1648. V dalším období se Pascal zabýval zase matematikou a objevil například počet pravděpodobnosti, dosud využívaný v jaderném výzkumu, ale třeba i v pojišťovnictví. Ve fyzice se zabýval otázkou rovnováhy kapalin a položil tak základy hydrostatiky, na jejímž principu byl sestrojen například hydraulický lis. Podařilo se mu vyřešit též problém cykloidy, křivky, kterou opisuje pohybující se kruh, kupříkladu kolo. Potom se Pascal s vědou náhle rozloučil. Už od roku 1646 se stýkal s jansenisty, sektou, kterou tehdejší církev zavrhovala. 23. listopadu 1654 se mu prý dokonce zjevil Bůh a Pascal odešel do kláštera Port Royal, aby zbytek života strávil studiem teologie a náboženským rozjímáním. Vydal četné polemické spisy, v nichž hájil učení jansenistů v jejich konfliktu s římskou kurií.

Blaise Pascal zemřel 19. srpna 1662 ve věku pouhých 39 let

Zdeněk Svěrák

26. března 2008 v 19:10
Datum narození: 28. března 1936, Praha

filmový a televizní scénárista, spisovatel, textař, autor divadelních her Vystudoval obor český jazyk a literatura na Vysoké škole pedagogické. Již za studií psal a působil v amatérských souborech. Krátce učil a od roku 1962 působil v Českém rozhlase. pořady o imaginární vinárně U pavouka (spoluautoři: Jiří Šebánek, Karel Velebný, ...) V roce 1966 založil Divadlo Járy Cimrmana, kde hraje a píše hry. Filmové scénáře: Scénáře a spolupráce na scénářích - bez herecké účasti: 1974 -- Kdo hledá zlaté dno (r. J. Menzel), 1977 -- Ať žijí duchové! (r. O. Lipský) Tv pořady: Hodina zpěvu, Úsměvy českého filmu (do 1996) reklamy (Czech Made aj.) "1991 -- Obecná škola (Souček), r. J. Svěrák, scénář;" 1994 -- Akumulátor 1 (Fišárek), r. J. Svěrák, spolupráce naŹ "scénáři;" "1996 -- Kolja (František Louka), r. J. Svěrák, scénář;" "1997 -- Lotrando a Zubejda (vypravěč), r. K. Smyczek;" ---- Knihy, gramofonové desky: hry Divadla Járy Cimrmana (knižně, LP, MC) Filmové komedie (Osm scénářů Z. S. a Ladislava Svěráka), 1991,Ź Kruh Hradec Králové Cimrmanova truhla (CD ROOM), 1996 LP, MC - písňové texty .... Obecná škola (knižně) ... Akumulátor 1 .. Kolja .... Učitelské povolání brzy opustil a začal pracovat jako rozhlasový redaktor (proslulý pořad Nealkoholická vinárna U pavouka). V roce 1966 spoluzakládá slavné Divadlo Járy Cimrmana. Jako filmový herec debutuje v?jedné z?vedlejších rolí Menzelova ZLOČINU V?ŠANTÁNU (1968). V?sedmdesátých letech se spolu s Ladislavem Smoljakem podílí na scénářích komedií, v nichž i hraje: (JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE! /1974/, "MAREČKU, PODEJTE MI PERO!" /1976/, NA SAMOTĚ U LESA /1976/, KULOVÝ BLESK /1978/). V?osmdesátých letech vznikají na základě jeho scénářů tři cimrmanovské snímky, režírované L. Smoljakem: JÁRA CIMRMAN, LEŽÍCÍ, SPÍCÍ (1983), ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ (1984) a NEJISTÁ SEZÓNA (1987). Vedle výrazných hereckých kreací ve filmech Víta Olmera CO JE VÁM DOKTORE? (1984) a JAKO JED (1985) slaví úspěch se snímkem VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985, režie: Jiří Menzel), která si stejně jako OBECNÁ ŠKOLA (1991) jeho syna Jana vybojovává nominaci na Oscara. Toho získává až jejich následující snímek KOLJA (1996).

Wiliam Shakespeare

26. března 2008 v 19:09
Wiliam Shakespeare
1564
+ 1616
Spisovatel, dramatik, básník, … .
Wiliam Shakespeare se narodil jako třetí dítě v rodině měšťana Johna Shakespeara a Mary Ardenové v Anglii. Už v osmnácti letech se stačil oženit s Annou Hathawayovou, která byla o osm let starší a porodila mu tři děti. Během následujících asi patnácti let není známo co dělal a kde byl, je jen mnoho spekulací. Neví se ani proč v roce 1959 odešel do Londýna, ale ví se, že už v té době byl známý autor a herec. V roce 1599 postavila společnost, ve které byl zaměstnán jako herec a byl i jejím podílníkem, nové divadlo The Globe. Sláva stoupla, když ho převzal roku 1603 Jakub I. pod svůj patronát. Tak vznikla společnost "Královi služebníci", která později založila jinou scénu Blackfairs. Roku 1613 vyhořelo divadlo The Globe, ale bylo opět postaveno. Tímto požárem však symbolicky skončila jeho dráha herce a dramatika. Odstěhoval se znovu do Stratfordu a zakoupil dům se zahradou. Zde zemřel roku 1616 ve stejný den jako španělský umělec Miguel de Cervantes.
Shakespearova tvorba začíná zřejmě hrou Titus Andronicus. Jeho tvorba se dělí do tří období : v prvním psal komedie (Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Večer tříkrálový,…), v druhém období se spíše obrací na dějiny (Jindřich IV., Richard III., Julius Caesar,…) a v posledním vyjadřuje svůj pesimismus (Zimní pohádka, Bouře, Perikles,...). Čerpal z různých životopisů a povídek. Stal se velikánem své doby a umělcem, který má úžasný dar jevištního smyslu a umí vyjádřit své city, hloubku vášně, nenávist a mnoho dalšího

Josef Suk

26. března 2008 v 19:02
Narodil se 4.1.1874 v Křečovicích (okres Benešov).V letech 1885 (to mu bylo 11 let)-1892 studoval na pražské konzervatoři housle, komorní tvorbu a skladbu. Jeho učitelem byl i jeho pozdější tchán Antonín Dvořák, jehož dceru Otylku si vzal Suk za ženu. V roce 1891 založil se svými spolužáky České kvarteto, ve kterém působil po celou dobu jeho trvání (to je do roku 1933). Velkou tragédií pro něho byla smrt jeho ženy v roce 1905, se kterou se vyrovnával velice těžko.Od roku 1922 byl profesorem skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře, kde vychoval celou řadu skladatelů (ze známějších např. Jaroslav Ježek , Bohuslav Martinů ).Zemřel 29.5.1935 v Benešově.
Dílo:
Pod vlivem A. Dvořáka napsal skladby jako : Serenáda Es dur pro smyčce, smyčcový kvartet B dur, nebo symfonie E dur
Později napsal hudbu k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena, či suitu Pohádka
Po smrti Otylky pak složil symfonii Asrael a klavírní cyklus O matince
V jeho dalších dílech se objevují úvahy o životě a smrti.
Mezi několik dalších skladeb patří např.:Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Legenda o mrtvých, nebo pochod V nový život

MOLIÉRE→Jean Baptiste Poquelin

26. března 2008 v 18:59
MOLIÉRE
- vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin
- letopočty 1622 - 1673
Byl synem dvorního čalouníka a truhláře . Dostalo se mu skvělého vzdělání a byl předurčen k postavení u dvora. Toto přeurčení by se vyplnilo, jen kdyby roku 1643 tehdy již 21 let starý Moliére nezaložil spolu s dalšími 9 mladými lidmi divadlo Illustre Théatre. Chvilku po založení tato trupa neuspěla v Paříži, a proto se vydala na turné. Po čase se spojila s jinou trupou. Této celé skupině dělal Moliére principála. V této době se pokouší pro svou divadelní společnost poprvé psát hry.
První významnější dílo se jmenuje Popleta (L' Etourli). Poprvé byla uvedena roku 1655. Velký obrat k lepšímu v herecké společnosti nastal poté, co si je roku 1658 pozval králův bratr ke dvoru. Byli přijeti s velkým úspěchem a bylo jim dovoleno usadit se v Paříži pod názvem Troupe de Monsieur - v češtině to znamená skupina králova bratra - k tomu směli používat divadlo jménem Petit Bourbon.
Ze začátku však neměl soubor u diváků úspěch. Podařilo se mu prosadit až Moliérovou hrou Směšné preciózky - satira na dobovou afektovanost. Úspěch se dostavil v nečekané velikosti a herecká společnost měla o budoucnost postaráno.
Soubor se přestěhoval do většího divadla jménem Palais Royal a proslavil se především hrami Moliéra, které tvořily pevné jádro repertoáru. Psal jak charakterní komedie tak také frašky ve stylu komedie Dell'arte, kterou byl velice ovlivněn.
Z tohoto období jmenuji hry - Lékařem proti své vůli, Sganarel aneb domnělý paroháč a Skapinova šibalství. V této době psal taky na objednávku dvora tzv. komedie balety - z těch lze jmenovat - Protivové, Sňatek z donucení, Princezna z Elidy či Pán z Prasečkova. Na hry Psýché nebo Amfitryon se chodilo jako na podívanou - říkalo se jim mašinistycké hry. Moliére se také pokoušel o drama, ale jen s malým úspěchem.
Největším úspěchem a zároveň problémovým obdobím lze považovat období, kdy se Moliére proslavil jako dramatik komedií charakterů a mravů - Škola pro muže, Škola pro ženy, Tartuffe, Misantrop, Lakomec, Učené ženy a Zdravý nemocný.
V lakomci Harpagonovi podal portrét měšťáka, jehož jediným cílem jsou peníze a bohatství. Vše ostatní, co potřebuje k životu - i mladou ženu - , hledí získat co možná nejlaciněji, popřípadě vůbec zadarmo. Inspirace pro vytvoření Lakomce byla pro Moliéra především Plautova komedie Hrnec.
Jeho přesné narážky na dobové mravy a zvyky ho přivedli do nemalých potíží. Například u hry - Škola pro ženy. Byly to jakési rady, jak vychovat mladou dívku, aby byla poslušnou a věrnou manželkou. Ačkoli měla hra velký úspěch, byla napadána z uměleckého i morálního hlediska. Moliére odpověděl hrou Kritika školy pro ženy a Versaillskou improvizací. Největší bouře se strhla po uvedení hry Tartuffe. Hra byla zakázána Moliére ji musel ještě dvakrát přepracovat, než mohla být uvedena. Tenkráte se dočkala 33 repríz - což byl na tuto dobu obdivuhodný rekord. Poté byla společnost jmenována Ludvíkem 14. na Královský soubor.
Komedie a spory okolo nich jasně naznačují, že Moliére dělal z her živý obraz soudobého života a nešvarů společnosti. Nevěřil, že by se lidé dali změnit k lepšímu, ukazoval, jak je lidská povaha pokřivena různými druhy úchylného chování. Jeho postavy zůstávají na konci hry stejné jako ne začátku.
Ve svých hrách se přizpůsobuje ideálu tří jednot a pěti aktů. Některé hry napsal veršem, jiné prózou.
Moliére psal pro vlastní soubor a měl tu výhodu, že věděl, kdo jakou postavu bude hrát. Mimo to své hry režíroval a často také hrál hlavní role.
Zemřel roku 1673.


- Charakteristika Moliéra z dobových dokumentů:

Nebyl ani tlustý ani hubený, byl spíše vyšší postavy a měl hrdé vystupování, velmi vážný výraz v obličeji, ale veliký nos, velké ústa, husté, černé pohyblivé obočí mu dodávaly velmi komické vzezření. Měl nevýrazný, zastřený hlas a mluvil velmi rychle, a protože mu toto uspěchané brebentění vadilo při deklamaci, snažil se jej odstranit. Podařilo se mu to, ale místo toho dostal novou vadu řeči - za každým veršem nebo větou škytnul. Tuto vadu se mu nepodařilo již nikdy odstranit , a tak byla spolu s fyzickým vzezřením důvodem, proč nikdy nedosáhl svého velkého cíle, totiž aby získal uznání a úspěch v tragických rolích

Karel Havlíček Borovský (1821 - 1856)

26. března 2008 v 18:56
Karel Havlíček Borovský (1821 - 1856)
Nejvýznamnější kritik, novinář, satirik období 40.let, byl také spisovatel, symbol neohroženosti, nebojácnosti. Narodil se ve vesnici Borová, studoval na gymnáziu v Německém Brodě, 1840 - kněžský seminář v Praze - chtěl být knězem, aby mohl být v kontaktu s lidmi, jeho představy o semináři se lišily s realitou, byl vyloučen - neudělal úmyslně zkoušku, stal se úředníkem. Na přímluvu přátel se dostává do ruské rodiny jako vychovatel. Psal epigra-my na církev, na krále, vládu, múzy, svět, vlast a absolutistický systém. Epigram = krátká satirická báseň útočící na společnost s pointou.
Co sám nerad, nečiň jinému!
Pravil kantor žáku kdesi,
trhaje ho za pačesy.
Po návratu z Ruska začal pracovat v novinách, poznal ruský lid. 1846 - redakce Pražských novin (na doporučení přátel), 1848 - vzdal se práce v redakci a vydával sám vlastní list Národní noviny - stali se novinami liberální stra-ny (F. Palacký). Program liberálů se stal Austroslavismus (v novinách vysvětlovaný). Do parlamentu se přibližuje spíš k radikálům - Čechy - bachovský absolutismus. Samostatný stát - 1849 - poražena revoluce, vláda zakázala Národní noviny - Borovský přišel o obživu, opustil Prahu a odstěhoval se do Kutné Hory. Tam vydával týdeník Slovan. Je sledován vládou, policií, 2x povolán před porotu, byl na 2 roky tajně v noci zatčen, dovezen do vy-hnanství do Brixenu v jižním Tyrolsku. Po čtyřech letech mu bylo dovoleno jet do Prahy a za rok na to umírá. Satirická tvorba:
Křest sv. Vladimíra - děj nás zavádí do Ruska, vychází ze staré ruské legendy. Car Vladimír nechal utopit sochu boha Peruna, který mu nechtěl zahřmít na počest jeho svátku.
Tyrolské elegie - elegie = žalozpěv, popisuje cestu kočárem do vyhnanství. Borovský interpretuje ironicky svůj tragický příběh s humorným komickým nadhledem. Zdůrazňuje myšlenku, že člověk je proti státní moci bezbran-ný, ale na jeho straně zůstává spravedlnost (morální).
Král Lávra - Zaměření ha hloupost, tupost absolutismu. Napsáno na motivy národní irské pohádky O hloupém králi. Král Lávra se nechává každý rok holit a potom toho holiče popraví. Jednou ho nepopravil na žádost matky. Holič se šel vyzpovídat do vrby. Muzikant si z té vrby (větvičky) udělal kolík do basy a když hrál u královského dvora, ozvalo se: "Král má oslí uši!". Král přestal nosit dlouhé vlasy a poddaní ho začali mít rádi.
Zásady literární kritiky Borovského (napsal stať Kapitoly o kritice - zásady dobré kritiky)
1. Kritik nemá jenom hanět nebo jen chválit, měl by být objektivní
2. Kritik musí mít k práci odpovědný přístup
3. Kritik nemusí umět sám umělecká díla napsat
4. Dobrá kritika nepotřebuje podpis známého autora

Max Švabinský

26. března 2008 v 18:53
Max Švabinský se narodil 17.9. 1873 v Kroměříži a zemřel 10.2. 1962 v Praze. Švabinského v malbě výrazně ovlivnil především Maxmilián Pirner, u kterého studoval na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1891-98 a už od roku 1891 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1898-99 pobýval v Paříži a roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. Roku 1904 získal zlatou medaili na světové výstavě v St. Louis. Na pražské akademii založil po svém jmenování profesorem v roce 1910 grafickou speciálku, kterou vedl do roku 1927. Roku 1918 byl jedním ze zakládajících členů Sdružení českých umělců grafiků (SČUG) Hollar, brzy po 2. světové válce byl jmenován národním umělcem.

Švabinského tvorba vycházela z akademického historismu19. století a novoromantismu - tak se uvedl ve svých prvních veřejných pracech, vyhotovených ještě za studia - v Zemské bance (Svatý Václav žehná práci a Práce, zřídlo blahobytu, 1896). Také triptych Víno-Žena-Zpěv ovlivnil novoromantismus, ale i v této malbě lze rozeznat určité secesní prvky. Secesní symbolismus však Švabinského ovlivnil pouze načas a jen v některých dílech, jako ve Splynutí duší (1896), připomínající poněkud tvorbu Danta Gabriela Rossettiho, v Kulatém portrétu (1897), a především v Chudém kraji (1900) a kresbě Paradisea Apóda (1901). Velká rodinná podobizna (1905) je výrazně realistické dílo, v kterém silně vystupuje charakterizační kresba a ukazuje tak, kde byl nejvlastnější Švabinského umělecký projev. Jeho pozdější olejomalby, například Žně (1927), znamenaly krok zpět k akademickému způsobu malby.

Švabinský vynikl a byl oslavován především jako neobyčejně zručný kreslíř a grafik, v grafice měl také zakladatelský význam pro moderní českou tvorbu (dřevoryty Rajská sonáta, 1917-20, Básník a múza, 1932; litografické ilustrace k Hugově Satyru). Věnoval se rovněž portrétu (Vrchlický, 1896; Aleš, 1908; Mánes, 1917; T. G. Masaryk) a grafice řady poštovních známek a bankovek. Byl tvůrcem návrhů barevných oken do katedrály sv. Víta (Seslání Ducha svatého v kapli sv. Ludmily a Poslední soud v okně jižní lodi, 1937-39)

Arelius Marcus

26. března 2008 v 18:53
Narodil se 26. Dubna 121 v Římě jako syn Marka Annia Vera, jehož rodina pocházela z Hispánie. Markovou matkou byla Domitia Lucilla, jedna z nejbohatších žen té doby. V roce 127 Marcovi zemřel otec, který dosáhl hodnosti prétora, a chlapcovy výchovy se ujal jeho děd Marcus Antonius Verus, společensky a politicky velmi vlivný muž, který byl několikrát konzulem a za Hadriána i perfektem . Dalším jeho pečovatelem byl i jeho druhý děd Catilius Severus, jehož jméno si dočasně, jak bylo v módě, Marcus připojil k vlastnímu.

Jmenoval se tedy Marcus Annius Verus Catilius Severus. Osudově rozhodující se pro něho stala jeho obliba u vládce Hadriána; Marcus byl synovcem císařovy manželky Sabiny. Správně v něm odhadl charakterové vlastnosti a veliký zájem pro studium. Tato náklonost se projevovala nejen v udělování poct - V šesti letech byl povýšen do jezdeckého stavu atd. , tím vším se předurčoval na trůn. Tento vládcův záměr byl očividným roku 138, kdy Antoniuus Pius, sám nyní adoptovaný Hadriánem za nástupce, byl zavázán k adopci Marka Aurelia a Lucia Vera.

Marcu Aureliovi, vyrůstajícímu v Lateránském paláci, se dostala vysokému vzdělání od nejlepších soukromých učitelů. Učil se se zájmem, už jako malý dokázal diskutovat o závažných věcech; prý se jako dvanáctiletý choval jako filosof a měl asketické sklony způsobem života a chováním. Měl velice chatrné zdraví i postavu a právě proto se věnoval studiu a duchovním cvičení, byl ale velice houževnatý, a tak si oblíbil několik sportů (zápas, rohování, hry s míčem, jízda na koni). Ovšem knihy byly vždy na prvním místě.

Ve své první knize Hovory k sobě později vzdává poctu všem svým blízkým a učitelům, jenž se podíleli na jeho duševním vývoji. Učitel latinské rétoriky Cornelius Fronto a řecký rétor Athéňan Hérodés Attikus se jej snažili získat pro rétoriku, ale Marcus se pod vlivem Junia Rostika, Severa a Nikomacha apollonia nakonec oddal stoické filosofii. Stal se jejím posledním velkým představitelem. Největší výchovný vliv na něho měl jeho adoptivní otec, císař Antonius Pius, jehož lidské vlastnosti a ctnosti se později sám snažil napodobovat.

Roku 140 se Marcus Aurelius stal poprvé konzulem společně s Antoniem Piem, který mu navíc dal tribunskou pravomoc, čímž sse formálně stal spoluvládcem.

V r.145 se Marcus oženil s císařovou dcerou Faustinou mladší. V kombinaci s jeho adopcí do rodiny Antonia Pia došlo tímto sňatkem k zvláštnímu vztahu: manželkou Antonia Pia byla Markova teta Galeria Faustina starší, Faustina mladší byla tedy Markovou sestřenicí. Adopcí se Marcus stal císařovým synem, sňatkem s Faustinou ml. Pak i zetěm. Vůči Faustině pak byl bratrancem, manželem i bratrem. Manželství trvalo 30 let až do Faustininy smrti r.175; bylo to manželství nerovné, jelikož byli povahově cela rozdílní, ale zdá se , že pověsti o jejím cizoložství s námořníky, herci a gladiátory, manželům mu neuškodilo. Svědčí o tom jednoznačně dobré výroky o Faustině jako manželce poslušné a milující, i to, že Faustina manžela věrně doprovázela i na válečných výpravách a v táborech (byla první císařovnou jenž získala titul Mater castrorum, Matka tábora). Narodilo se jim 13 dětí, ale jen pět se dožilo dospělosti - čtyři dcery a budoucí nástupce Aureliův Commodus.

Na trůn nastoupil Marcus v den úmrtí svého otčíma, 7.března 161; to byl jeho dies imperii, den začátku vlády, který byl pak každoročně slaven v celé říši. Marcus ihned přijal za spoluvladaře svého mladšího adoptivního bratra Lucia Vera (130-169), kterému udělil též titul Augusta.

Poprvé v historii císařství měl Řím dva podle titulu rovnocené vládce. Ve skutečnosti si Marcus ponechal ve všem rozhodující slovo, s čímž se Lucius loajálně, ba i rád smířil. Samotný akt jmenování spoluvládce znamenal autoritativní posílení monarchie, neboť Marcus k tomuto kroku sáhl o své vůli, bez doporučení i bez potvrzení senátu. Chtěl mít v Luciu Verovi pomocníka pro plnění vladařských úkolů. Jak se však ukázalo, dopadlo to naopak : tento milovník žen, hostin a hazardních her nebyl zcela bez schopností, byl však příliš povrchní, lehkomyslný, s malým citem pro odpovědnost.

Přestože byl Marcus Aurelius vlastně od raného věku připravován pro trůn, měl-kromě vzdělání- málo přirozených předpokladů pro vládce; sám si to uvědomoval, a proto mu byla jeho moc na obtíž. Neměl vitalitu a energii hadriánovu, neměl ani právnické vzdělání Antonia Pia a jeho smysl pro detail měl daleko ke genialitě Trajánovy. Neměl ani praktické zkušenosti z říšské správy, byl bez velitelských zkušeností. Vojsko ho neznalo a on sám se setkal s vojenským životem, až kdzž se ocitl za války s germány u vojska jako vrchní velitel. Přitom doba poskytla tomuto "filozofovi na trůně" jen málo klidu. Během své vlády sse musel potýkat s elikým množstvím potíží.

Byla to vzpoura vojska v Británii, nájezdy Germánů na rýnský a dunajský limit, záplava Tiberu, zemětřesení, válka s Parthy, snad největší morová epidemie v římských dějinách, dvě markomanské války, nájezdy Maurů do Hispánie, povstání "bukolů" v Egyptě, vzpoura uzurpátora Avidia Cassia v Sýrii ……. V tomto období byla pochopitelně zhoršená hospodářská situace, za těžkých měnových a daňových potíží. Za všech situací byla vidět jeho duševní síla, svědomitost a důslednost, čímž udivoval své okolí a vzbudil si neobyčejnou vážnost.

Byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak to dokáží přijmout a jak se s tím vyrovnají.

Z válek vyšla říše jako vítěz a zachovala si autoritu vůči vnějšímu světu. Ve správě postupoval ve stopách svých předchůdců. Dále posílil iniciativu v administrativě a v jurisdikci. Zavedl důslednou registraci občanů a to i v provinciích. Pečoval o hospodaření měst a ve snaze obecní výdaje a náklady na hry a na poselstva k němu; na východních hranicích zvýšil cla za dovoz čínského a indického hedvábí, snažil se tím omezit únikům cenností. Všude se snažil poskytnout náhradu zemi za utrpěné škody, a volil taková opatření, kterými by obyvatelstvo nebylo nadále zubožováno. Po vzoru Antonia Pia omezil stavební činnost na nutné minimum. Vůči vojsku i lidu byl velice štědrý; svou politikou "panem et circenses" (chléb a hry) nemohl změnit i když sám vůči hrám v cirku byl lhostejný, ba dokonce k nim cítil opovržení. To se ovšem davu moc nezamlouvalo. Ani v nejtěžších dobách nemohl počítat s vlasteneckým pochopením lidu v případě, že by chtěl tuto zábavu omezit. Tato štědrost a vojenské náklady vyčerpávaly státní pokladnu a Marcus byl nucen sáhnout k inflaci.

Jako vladař projevoval své vysoké lidské kvality : dokonalé sebeovládání, mírnost, pochopení pro druhé, spravedlnost, ochotu přijmout názory ostatních. V císařské radě (consilium principis), která se za Marka stala pravým státním orgánem se soudní pravomocí, neprosazoval svá mínění za každou cenu ("nesluší se aby množství zkušených mužů ustupovala jednomu"), pro státní služby se snažil dostat z lidí jen to dobré (" bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít; protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo,kde by mohli nejvíce státu prospět")

Markova smrt ve vojenském táboře ve Vindoboně r.180 byla přijata s všeobecným smutkem. Historik Héródiános (3.stol.) napsal :"Jakmile se rozšířila zpráva, že Markus zemřel, zachvátil smutek celé přítomné vojsko, stejně tak i široké vrstvy lidu. V římské říši nebylo nikoho, kdo by nepřijímal tuto zvěst se slzami v očích. Všichni jej téměř jednohlasně chválili. Jedni ho nazývali dobrým otcem, druzí spravedlivým císařem, jiní rozeným vůdcem, jiní opět moudrým a pořádkumilovným panovníkem a nikdo nelhal."

Umberto Eco

26. března 2008 v 18:51
Umberto Eco se narodil 5. ledna 1932 v malém městě východně od Turína ( 60 mil na jih od Milana), v severozápadní provincii na úpatí hor, v piedmontské Alessandrii. Hornatá oblast Piedmontese se vyznačuje spíše povahou Francouzů než vášnivých Italů. Eco často prohlašuje, že vyrůstání v této kultuře je zdrojem jeho jedinečného temperamentu v tvorbě. Tvrdí: "Jisté elementy zůstanou základnou pro můj svět vize. Skepticismus a nechuť k řečnictví. Nikdy nepřehánět a nedělat nabubřelá tvrzení."

Eco je synem Giulia Eca a Giovanny Bisio. Jeho otec, účetní a veterán tří válek pochází z rodiny se třinácti dětmi. Ecův dědeček byl údajně nalezencem a příjmení Eco dostal od jednoho státního zaměstnance a je pravděpodobně akronymem ex - caelis oblatus - "nabízený nebesy."

Když vypukla 2. světová válka Umberto se s matkou přestěhovali do malé vesnice v horách. Malý Eco toužil stát se jedním z partyzánů a byl nešťastný z toho, že je příliš malý.

Po maturitě na něj jeho otec začal naléhat, aby se stal právníkem, a tak mladý Eco nastoupil na universitu v Turíně. Ale jak tak bývá osudem mnoha velkých spisovatelů, i přes otcovi námitky Eco zanechal studií práv a začal se věnovat středověké filozofii a literatuře, roku 1954 získal doktorát z filozofie.

Poté vstoupil do světa tisku, stal se vydavatelem a dostal tak příležitost nahlížet na moderní kulturu skrze média.

V roce 1956 publikoval první knihu, kde zveřejnil své teze, ve stejném roce začal rozvíjet síť avantgardních spisovatelů, hudebníků a malířů. Mnoho spisovatelů se později sdružilo do skupiny 63.

V roce 1959 začal pracovat pro Il Verri, kde publikoval měsíční sloupec věnovaný avantgardním myšlenkám a lingvistickému experimentu. Během těchto let začíná Eco rozvíjet své myšlenky na ,,otevřený text."

V září roku 1962 se oženil s německou učitelkou umění Renatou Ramge, s níž má dvě děti, syna a dceru. Ačkoliv se jeho pozice sloupkaře zdála jistá, v dalších letech nastalo v jeho životě mnoho změn. Jeho spisy se objevily v různých vydáních a v roce 1964 se Eco přestěhoval do Milana a stal se lektorem, o rok později byl ve Florencii zvolen profesorem vizuální komunikace a roku 1971 se stal profesorem nauky o znacích na universitě v Bologni. Během 70. let publikoval několik děl o nauce o znacích.

V březnu roku 1978 začal psát svůj první román Jméno růže. Román byl publikovaný v roce 1980 a téměř ihned bylo jméno Umberto Eco známé po celém světě. (Jeho nakladatelství zamýšlelo prodat 30 000 kopií tohoto titulu, dodnes jich však bylo prodáno přes devět milonů). Ihned po skončení tvorby prvního románu, Eco začal kompletovat svoji další práci - Foucaultovo kyvadlo. Další okamžitý úspěch druhého románu, zařadil Eca mezi důležité světové romanopisce. A ačkoliv Eco tvrdil, že již nemá plány psát další román, o pár let později vydal již třetí, a to Ostrov včerejšího dne.

Nyní se Eco těší z úspěšného života. V létě žije v kopcovité oblasti blízko Rimini, na panství ze sedmnáctého století, jež dříve sloužilo jako jezuitská škola a zbytek roku v Miláně a na cestách.

Umberto Eco si stále drží pozici profesora na universitě v Bologni a navštěvuje také jiné země, kde přednáší sémiologii. Prahu navštívil již dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 a podruhé přicestoval hlavně proto, aby převzal Cenu Nadace manželů Havlových Vize 97 za svůj přínos v oblasti sémiotiky, vědy i znacích, o jejich struktuře a smyslu.

Během svého dosavadního života získal přes 27 titulů a mnoho cen prestižních světových universit, je považován za chodicí encyklopedii a mnozí by ho mohli považovat za strohého vědce, umí si však vychutnat radosti života, má rád jídlo, pití (hlavně whisky), nevyhýbá se cigaretám, miluje jazz a hraje na trumpetu.

Thomas Alva Edison

26. března 2008 v 18:50
* 11. 2. 1847 Milan Ohio
+ 18. 11. 1931 (bohužel nevim kde)

Kde se narodil?
Thomas Alva Edison, přezdívaný jako Al, se narodil 11. Února roku 1847 v Milanu ve státě Ohio. Milan byl důležitým a rušným lodním přístavem, až do doby, dokud do Ohia nezavedli železnici. Ta bohužel minula Milan a obchody ve městě začali rychle upadat. Edisonův otec se tedy rozhodl přestěhovat do přístavu Huron v Michiganu za vidinou lepších výdělků, avšak ani zde se mu po práci v dřevařských závodech, firmě na pozemkové odhady a farmaření nepodařilo dosáhnout kýžených výdělků. Alvovi bylo necelých sedm let.

Jaké měl vzdělání?
Školní docházka netrvala malému Edisonovi dlouho - místo toho jej matka, studovaná učitelka, učila doma. Organizovala jednotlivé hodiny a vytvořila pro svého mladého experimentátora rozšiřující program čtení. Čtení bylo právě to co mladík miloval. Zejména pak četbu jakkoli se týkající vědy nebo zpráv ze světa. Al vedl v Huronu rušný život. Inspirován čtením, prováděl chemické experimenty a při různých studiích mechaniky se přidával ke svým starším kamarádům. Thomasovy údajné projekty z mládí zahrnovaly například miniatury parní pili a železnice.
Okolo 14 let Edison přišel na to, že jeho sluch se stále více zhoršuje. Jeho hluchota byla přičítána různým věcem, ale pravděpodobně byla způsobena nemocemi v dětství a záněty středního ucha, které byly takřka na denním pořádku. Nicméně v době, kdy antibiotika nebo penicilin na léčbu nemocí či infekcí ještě nebyly známi, byla hluchota dosti běžnou nemocí dokonce i u mladých lidí. Edison se s handicapem smířil a interpretoval svou nemoc jako jakousi výhodu. Říkával: "... nedoslýchavost mi umožňuje pracovat s menším rozptylováním, a nerušen vnějšími zvuky, hluboce spát".

Jak začala jeho kariéra?
Jako mládežník byl Edison velmi průbojný a navzdory jeho problémům se sluchem reagoval na jakékoliv nové pracovní příležitosti, které mu byly nabídnuty. V přístavu Huron otevřel dva stánky s prodejem novin a magazínů a najal si dva chlapce na jejich chod. Po šest měsíců v roce 1862 dokonce s pomocí svého přítele, průvodčího, tiskl své noviny Weekly Herald v prostoru zavazadlového vozu.
Některé Edisonovy výdělky z rozmanitých obchodů padly na výstavbu malé laboratoře, také v zavazadlovém voze, který si pronajal. Lahve, baterie a odměrné válce zdobili jeho kvetoucí laboratoř až do doby, kdy jedním ze svých pokusů s fosforem vyhodil vagón do povětří. Průvodčí ho po tomto incidentu se zavazadlovým vozem nechal vystoupit na další zastávce i s tiskařským strojem a laboratoří. Edison si ovšem místo u dráhy zachoval. Jeho život nabral nečekaných změn v té chvíli, když před jedoucím nákladním vlakem zachránil syna přednosty stanice. Velkorysý otec nabídl Edisonovi odplatu ve formě zkušeností železničního telegrafisty. Tímto Al ve svých šestnácti letech začal svou novou kariéru. Kariéru telegrafního operátora. Práce vyžadovala velmi rychlé přemýšlení a ostré reflexy, pro převod kódů na slova a zpět. Toto místo bylo velmi prestižní záležitostí, nemluvě o výši pobírané mzdy.

Jak změnil telegraf Edisonovi život?
Jízdami po železnici se Alva naučil mnoho věcí o nových technologiích v telegrafii. Morseův telegraf, patentovaný v roce 1840, byl v 19. století ekvivalentní dnešnímu Internetu a Edison se stejně jako dnešní mladíci chtěl dozvědět vše co mohl o této dobové "informační dálnici". Telegrafy v té době byly jediným spojením mezi městy a v mnoha ohledech byly stěžejními informačními médii ve světě kde Edison vyrůstal. Existence předních novinových vydavatelství přímo závisela na zprávách získaných právě přes telegrafní dráty z informačních středisek.
Další 4 roky Edison cestoval po jihu a středozápadu jako potulný telegrafista, který pracuje tam, kde se právě ocitá a nikde se neusidluje na jednom místě na delší dobu než je nezbytně nutné.
Tehdejší telegrafisté však pouze nepřijímali a neodesílali kódované zprávy, museli se starat i o permanentní funkčnost přístroje. A právě toto dalo Edisonovi nejvíce zkušeností ohledně elektřiny. Věděl, jak zapojovat jednotlivé obvody, jak pracují baterie a naučil se vše o elektromagnetismu. Praktické zkušenosti podpořili vědcovo úsilí ve vynalézání a daly impuls k dalšímu bádání.

Jaký byl jeho první patent?
V Bostonu roku 1858 nechal Edison poprvé patentovat svůj vynález - volební nahrávač pro Massachusettskou státní legislativu. Zjistil ale, že politici neměli zájem o zrychlení jejich volebního procesu tak nechtěli jeho stroj používat. Nenechal se odradit a později vtipně poznamenal, že takovéto zkušenosti ho vedou k tomu, aby nevynalézal cokoli co lidé nechtějí. Sám říkal: "Každý špatný pokus puštěný z hlavy je krok kupředu".

Jak skončil se svou kariérou?
O dva roky později (1871) započal stavbu továrny s laboratoří v Newarku v New Jersey. Newark byl v té době znám pro svou komunitu výborných mechaniků, přesně takových lidí, které Edison potřeboval na stavbu dílů svého nového telegrafu. Ve stejném roce se oženil s Mary Stillwelovou - jeho pracovnicí na obchodech v Newarku.
V roce 1874 měl Edison první velký peněžní úspěch s duplexním telegrafním automatem. Byla to možnost jak posílat více než jednu zprávu v po samostatném drátu, v tomto případě dvě zprávy opačného směru zárověn. Telegrafní společnosti byly po takovémto stroji přímo dychtiví, protože jim to dovolovalo posílat více zpráv po méně vodičích, zvyšujíce tak profit, zatímco náklady na vedení se zmenšovaly. Edison podepsal cenově velmi výhodný kontrakt s Western Union, sebral peníze a odjel do New Jersey na venkov, kde postavil komplex laboratoří v Menlo Parku. Zemřel 18. listopadu roku 1931. Během svého života si nechal patentovat více než tisíc vynálezů z nichž za zmínku stojí tyto.

sčítač hlasů - 1848
tiskací telegraf - 1869
psací stroj - 1871
duplexní telegraf - 1875
uhlíkový reostat - 1876
rozmnožovací stroj - 1877
fonograf - 1877
mikrofon - 1878
žárovka - 1879
první el. dynamo - 1881
pojistka - 1885
kinematograf - 1891
el. akumulátor - 1900
vrtulník - 190

Božena Němcová

26. března 2008 v 18:49
Božena Němcová
[4.2.1820-21.1.1862]
Božena Němcová - fotografie
Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry, jejíž rodné jméno je Barbora Panklová, je zahalen tajemstvím. Narodila se ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u České Skalice. Výrazně jí ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy. Jako sedmnáctiletá byla provdána za finančního úředníka Josefa Němce, který byl často služebně překládán. Spolu s ním a čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, v Litomyšli, v Polné, Domažlicích, v Uherských Ďarmotech a v Praze.
Díky osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti se stýkala s mnoha představiteli české kultury. Přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, cestopisnými črty, pohádkami a hádankami. Lidová vyprávění jí inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí, které jsou vesměs působivou beletrizací pohádkových námětů. Je autorkou cestopisných a národopisných črtů (Obrázky z okolí Domažlického), realistických povídek z venkovského prostředí (Divá Bára, Pohorská vesnice, Karla, Pan učitel, V Zámku a v podzámčí) a vrcholné románové kronikářské povídky Babička.
Zamřela v poměrně mladém věku nedožitých 42 let v Praze.

Joanne Kathleen Rowlingová

26. března 2008 v 18:49

Joanne Kathleen Rowlingová
[31.7.1965]
Narodila se roku 1965 v anglickém Gloucestershiru, jejími rodiči jsou laborantka Anne a manažer firmy Rolls Royce Peter. Rowlingová na sebe upozornila už v šesti letech, kdy napsala povídku o králíčkovi Rabittovi, který měl spalničky. V roce 1971 se její rodina přestěhovala z Yatu do Winterbournu, kde si Joanne a její sestra Di hrály s dětmi ze sousedství na kouzelníky. Jejich nejlepšími přáteli byli v té době Ian Potter a jeho sestřička Vikky. S těmi si užily hodně legrace - Ian měl totiž nevyčerpatelnou zásobu bláznivých nápadů, a tak ani talíře zdobené hlemýždi, nebo běhání po čerstvém betonu nebylo pro malou Joanne nic neobvyklého.
V roce 1974 se Rowlingovi opět stěhují, tentokrát do Tutshillu, poblíž městečka Chepstow (Wales). Joanne se v nové škole nelíbí, možná proto se hodně začíná věnovat čtení (E. Nesbitová, Noel Streatfield, Paul Gallic, C. S. Lewis - Letopisy Narnie). Jejím nejlepším kamarádem se zde stává Sean Harris, který je proslulý tím, že spolužačkám o poledních přestávkách vypráví příběhy, a který v určitých věcech nápadně připomíná Rona Weasleyho.
Postava Hermiony je do jisté míry jejím autoportrétem (prozradila na sebe, že byla "zarputilá malá šprtka"), v posledním roce školy se stala "vzornou žákyní", stala se velkou čtenářkou Jane Austenové a sběratelkou prastarých jmen od osmnácti studovala na univerzitě v Exeteru francouzštinu a filologii a během studia strávila rok v Paříži jako asistentka učitele.
Koncem devadesátých let krátce pracovala jako úřednice pro Amnesty Internacional, později také jako sekretářka v Manchesteru, práce ji ale příliš nebavila. O poledních pauzách psala v kavárnách a počítač používala k přepisování svých příběhů. Při jedné večerní cestě vlakem z Manchestru do Londýna (v té době bydlela v Claphamu, v jižním Londýně), jí v mysli náhle vytanula podoba Harryho Pottera...
Po smrti své matky odjíždí do portugalského Porta učit angličtinu. Po odpoledních píše a dává konkrétní podobu své představě - Harrymu Potterovi (vzniklo zde údajně 10 verzí první kapitoly knihy Harry Potter a Kámen mudrců). V roce 1992 se provdala za portugalského novináře a televizního zpravodaje. O rok později, v roce 1993, se jí narodila dcera - Jessica. Joanne jí dala jméno podle svého idolu - novinářky a levicové aktivistky Jessicy Mitfordové. Po roce manželství (o Vánocích) se rozvádí a s malou Jessicou a s kufrem plným papírů se vrací zpět do Británie. Přijíždí do Edinburgu za svou sestrou Di, studentkou práv.
Počátkem roku 1994 vypráví svůj příběh o Harrym Potterovi sestře, která je jím absolutně nadšena. Joanne je na tom finančně velmi špatně, žije jen z podpory v nevytopené garsonce a po kavárnách dopisuje svůj příběh. V roce 1995 konečně dopsala román na starém psacím stroji, a opsala jej ještě znovu, protože neměla peníze na okopírování, a své dílo rozeslala několika agenturám a nakladatelstvím. Zatímco čeká reakce na svůj rukopis, dostane místo jako učitelka francouzštiny.
Její rukopis (320 stran), připadal většině nakladatelů dlouhý, přesto literární agent Christopher Little našel pro Harryho Pottera nakladatelství - Bloomsbury. V únoru 1997 poskytne nadace Scottish Arts Council Rowlingové nejvýše dotované stipendium pro dětské autory - 8000 liber! Rowlingová si koupí počítač a pouští se do psaní druhé knihy. Už v červnu téhož roku vychází v Anglii Harry Potter and the Philosopher´s Stone (Harry Potter a Kámen Mudrců). První kniha je věnována: "Jessice, která má ráda, když jí někdo vypravuje, Anně, která to měla stejně ráda, a Di, která tenhle příběh slyšela jako první." V září 1997 byla v New Yorku při aukci rukopisů americká práva prodána za 105 000 dolarů, což je u dětské knihy naprosto nevídané!
V červenci 1998 vychází v Anglii Harry Potter and the Chamber of Secrets (Harry Potter a Tajemná komnata). Věnování druhé knihy: "Séanu P. F. Harrisovi, řidiči, který vždycky práskne do bot, a příteli do nepohody." Přesně rok po vydání druhého románu v Anglii vychází Harry Potter and the Prisoner of Azkaban (Harry Potter a vězeň z Azkabanu). Třetí knihu věnovala J. K. Rowlingová: "Jill Prewettové a Aine Kielyové, kmotrám swingu."
V červenci 1999 se stala jedinečná událost v historii amerického knižního trhu. Knihy o Harrym Potterovi se usadily na prvních třech místech prestižního žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. Stejná situace se opakovala v Holandsku, Francii, Německu, Norsku a Švédsku. Nepatrný úspěch byl zaznamenán v Turecku. Vlažně byl Harry Potter přijat ve Finsku, Itálii a Španělsku. Warner Brothers koupila filmová práva na první dvě knihy ze série. Rowlingová si předem vyhrazuje, aby byl natočen hraný film, a aby jí byl předložen scénář ke schválení. Klade důraz především na filmové ztvárnění famfrpálu (oblíbená hra v kouzelnickém světě) a projevila dokonce přání, zda by Hagrida (bradavický hajný) nemohl hrát Robbie Coltrane
Začátkem roku 2000 se Rowlingová dostává na 24. místo žebříčku nejlépe placených osobností světa časopisu Forbes. V závěsu za ní jsme mohli najít například zpěvačku a herečku Cher. Ještě v lednu roku 2000 se režisér a scénárista Steve Kloves pouští do práce na scénáři k filmu Harry Potter. V únoru roku 2000 u nás v Albatrosu vychází Harry Potter a Kámen mudrců.
Celosvětový prodej prvních tří svazků, které byly přeloženy do 35ti jazyků, byl v březnu roku 2000 odhadován na 35 milionů výtisků, jen v Německu prodej přesáhl jeden milion kusů. Rowlingová je nyní považována za třetí nejbohatší ženu ve Velké Británii.
V Anglii a zároveň ve Spojených státech vychází v červenci 2000 Harry Potter and the Goblet of Fire (Harry Potter a Ohnivý pohár). V srpnu 2000 byl Daniel Radcliff po castingu režisérem filmu (Chris Columbus) vybrán pro roli Harryho Pottera. V říjnu 2000 u nás vyšla druhá kniha, třetí a čtvrtá kniha v roce 2001. (Knihy o Harry PHarry Potter a Kámen mudrců). V roce 1992 se provdala za portugalského novináře a televizního zpravodaje. O rok později, v roce 1993, se jí narodila dcera - Jessica. Joanne jí dala jméno podle svého idolu - novinářky a levicové aktivistky Jessicy Mitfordové. Po roce manželství (o Vánocích) se rozvádí a s malou Jessicou a s kufrem plným papírů se vrací zpět do Británie. Přijíždí do Edinburgu za svou sestrou Di, studentkou práv.
Počátkem roku 1994 vypráví svůj příběh o Harrym Potterovi sestře, která je jím absolutně nadšena. Joanne je na tom finančně velmi špatně, žije jen z podpory v nevytopené garsonce a po kavárnách dopisuje svůj příběh. V roce 1995 konečně dopsala román na starém psacím stroji, a opsala jej ještě znovu, protože neměla peníze na okopírování, a své dílo rozeslala několika agenturám a nakladatelstvím. Zatímco čeká reakce na svůj rukopis, dostane místo jako učitelka francouzštiny.
Její rukopis (320 stran), připadal většině nakladatelů dlouhý, přesto literární agent Christopher Little našel pro Harryho Pottera nakladatelství - Bloomsbury. V únoru 1997 poskytne nadace Scottish Arts Council Rowlingové nejvýše dotované stipendium pro dětské autory - 8000 liber! Rowlingová si koupí počítač a pouští se do psaní druhé knihy. Už v červnu téhož roku vychází v Anglii Harry Potter and the Philosopher´s Stone (Harry Potter a Kámen Mudrců). První kniha je věnována: "Jessice, která má ráda, když jí někdo vypravuje, Anně, která to měla stejně ráda, a Di, která tenhle příběh slyšela jako první." V září 1997 byla v New Yorku při aukci rukopisů americká práva prodána za 105 000 dolarů, což je u dětské knihy naprosto nevídané!
V červenci 1998 vychází v Anglii Harry Potter and the Chamber of Secrets (Harry Potter a Tajemná komnata). Věnování druhé knihy: "Séanu P. F. Harrisovi, řidiči, který vždycky práskne do bot, a příteli do nepohody." Přesně rok po vydání druhého románu v Anglii vychází Harry Potter and the Prisoner of Azkaban (Harry Potter a vězeň z Azkabanu). Třetí knihu věnovala J. K. Rowlingová: "Jill Prewettové a Aine Kielyové, kmotrám swingu."
V červenci 1999 se stala jedinečná událost v historii amerického knižního trhu. Knihy o Harrym Potterovi se usadily na prvních třech místech prestižního žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. Stejná situace se opakovala v Holandsku, Francii, Německu, Norsku a Švédsku. Nepatrný úspěch byl zaznamenán v Turecku. Vlažně byl Harry Potter přijat ve Finsku, Itálii a Španělsku. Warner Brothers koupila filmová práva na první dvě knihy ze série. Rowlingová si předem vyhrazuje, aby byl natočen hraný film, a aby jí byl předložen scénář ke schválení. Klade důraz především na filmové ztvárnění famfrpálu (oblíbená hra v kouzelnickém světě) a projevila dokonce přání, zda by Hagrida (bradavický hajný) nemohl hrát Robbie Coltrane
Začátkem roku 2000 se Rowlingová dostává na 24. místo žebříčku nejlépe placených osobností světa časopisu Forbes. V závěsu za ní jsme mohli najít například zpěvačku a herečku Cher. Ještě v lednu roku 2000 se režisér a scénárista Steve Kloves pouští do práce na scénáři k filmu Harry Potter. V únoru roku 2000 u nás v Albatrosu vychází Harry Potter a Kámen mudrců.
Celosvětový prodej prvních tří svazků, které byly přeloženy do 35ti jazyků, byl v březnu roku 2000 odhadován na 35 milionů výtisků, jen v Německu prodej přesáhl jeden milion kusů. Rowlingová je nyní považována za třetí nejbohatší ženu ve Velké Británii.
V Anglii a zároveň ve Spojených státech vychází v červenci 2000 Harry Potter and the Goblet of Fire (Harry Potter a Ohnivý pohár). V srpnu 2000 byl Daniel Radcliff po castingu režisérem filmu (Chris Columbus) vybrán pro roli Harryho Pottera. V říjnu 2000 u nás vyšla druhá kniha, třetí a čtvrtá kniha v roce 2001. (Knihy o Harry P
 
 

Reklama